Byla těžká doba, rok 1938. V temto roce, jak víme, byla vyhlášená Všeobecná vojenská mobilizace. A tá platila pro každého. I pro kostelníky. Toš aj stařeček, kostelník od svatého Martina, mosél nastúpit v plné zbroji s flintů bránit našu vlast. Mosél opustit svoju radostnú prácu a svůj rodný kostel. V té době už ministrovál jeho desetiletý syn Jenda a tak byl určený, že ho bude zastupovat. Od pamětníků sem slyšél, že dyž v nedělu vyšel nový mladý kostelník k oltáři, že sa celý kostel rozplakál. Všecí si uvědomovali možnost vypuknutí války, i to, že sa stařeček kostelník už třeba nevrátijú.
Jendovým nejlepším kamarádem byl Franta z Mizerova. A aj dyž býl mladší, určitě mu rád pomáhál. Stařeček na to dycky rád vzpomínál, jak sa spolem kluci kamarádili.
Naštěstí mobilizace netrvala dlúho a tak sa všecko brzo vrátilo do starých kolejí. Vypadalo to, že všecko je v pořádku a že sa može každý radovat. Ale nebylo to tak. 15. března 1939 nás obsadili Němci, a stařeček si všiml, že jeho jedinný synek je nejaký nemocný. Aj dyž byl s kamarádem Frantů, tak neběhál a seďél u vrát. Zjistilo sa, že má tuberkulózu plic. Na tehdejší dobu nemoc nevyléčitelná. Tak začalo léčení po nemocnicách a sanatoriách. Nebylo to k ničemu, protože chlapec ubýval na váze a chřadnul čím dál víc. Nakonec ostál už enom ležat v posteli. Bylo smutné dívat sa na synka, kdysi plného energie, jak pomáli odcházá.
Jednú v poledne plakál a volál svojého tatínka k sobě. Ten dyž to viďél, tak si uvědomil, že už je nejhúř. Vzal svého synka do náručí a ten po chvíli vydechl naposledy. Bylo to 25. září 1942. Zemřel ve svých čtrnácti letech. Byla to těžká rána pro celů rodinu, ale nic sa nezměnilo na dobře vykonávané kostelnické práci našeho stařečka. Je to už moc roků, ale pořád sú tady vzpomínky na Jeníčka. To dokazujú svíčky na jeho hrobě od jeho pořád nejlepšího kamaráda Franty.
Přídavek:
Je to asi rok, co zemřél můj súsed a zároveň nejlepší kamarád Pavel Pistorius. Aj dyž nebýval často viděný v kostele v předních lavicách, tak mohl byt příkladem pro jiné a taky pro mňa. Jeho život naplňovala radost z dělání dobrých skutků pro svoje bližní. Kde mohl, tam pomohl. Už od rána ve městě rozdával radost a dobrů náladu. Jednú mňa přišél navštívit a svěříl sa mně, že je vážně nemocný.Vůbec si nestěžovál a býl se vším smířený. Kdo z nás by to takto dokázál? Umřél rychlo, ani sem sa nestačíl rozlúčit. Nezapomeňme na něho a vzpomínajme hlavně v modlitbách.