V září přišla škola a s ňú náboženství. Tam sem sa podrobně seznámil s páterem Presem, kerý byl v té době administrátorem farnosti sv. Martina. Byla to stejná funkce jako farář, ale za komunistů sa za ňu tolik neplatilo. Nebylo to dlůho, co sem chodil do náboženství, dyž si mňa pátr Pres vybral jako budoucího nového mladého ministranta a s ním nekolik dalších. Jednů, takto po náboženství, nás vzál na prohlídku kostela a zákristie. Chtěl nás seznámit s tím, co je v kostele čeká. Procházeli sme s otevřenů hubů a měli obavy, estli to zvládnem.
Přišli sme do zákristie a tam sem uviďél svojeho stařečka. Byla to důležitá osoba, kerá seděla za stolem v ministranstském a všechno řídila. Pátr Pres pozdravíl, „Chvála Kristu“ a stařeček mu odpověďél, „Až navěky“. Pátr Pres dále řekl: „Tak chlapci, toto je pan Vaštík, kostelník, ale vy mu budete říkat strýcu kostelníku. Tak je to ve Strážnici zvykem.“ Tady sem si uvědomíl, že už to není jen můj stařeček, kerého zlobím, ale že je to strýc kostelník, o kerého sa musí rozdělit se všeckýma.
„Tak chlapci půjdeme na faru a tam vás seznámím, co sa budete modlit a co budete odpovídat správně latinsky,“ instruoval nás pátr Pres. Na faře každý dostal tabulku, na keré bylo všecko vypsané česky a aj latinsky. „Chlapci, běžte dom, učte sa, šak vás potom vyzkúšám,“ řekl p. Pres.
Byl sem na to hrozně hrdý, že budu ministrant, a že patřím do rodiny kostelníka, ke kerému chodí kněz na návštěvu (p. Pres, p.Vrtek). Hned jak sem došél dom začál sem sa učit. Protože sem to dělal rád, tak mě to aj šlo. Za chvilku sem to ovládal jak starší ministrant. Otče nás, de to šlo, tam sem sa modlil latinsky. Po zkúškách nás p. Pres zařadil mezi ministranty. Pro mě to bylo víc než jako bych dostál Nobelovu cenu. Stařeček – strýc kostelník nás zařadil do skupin. Ve všední dny byla mše svatá ráno v 6 hodin. Tu míval p. Pres. Druhá byla v 7 hodin a mívali ji důchodci. Profesor Butek a doktor Mikulka (ten nosil boty obráceně, aby si nepříšlápl špice). Ministrovat chodily dva, jeden napravo, ten byl chytřejší a starší, druhý nalevo a ten byl opačně.
Když jsme chodili se stařečkem ze mší svatých, tak sem si všiml, že všichni stařečka zdravili. Nekteří říkali pane kostelníku, jiní pane Vaštík, nebo pane mistr (to byli ti, keří sa u něho vyučily kolářství).
Když měl stařeček svátek, tak to byla u nás veliká oslava. Stařeček byl Jan a tak sa to slavilo na Štepána. Už odpoledne přišli všichni ministranti i s harmonikou. Těšil jsem sa na ministranstsků hymnu, kerá byla napsaná jako známá lidová písnička ”Ministranti sů chlapci jako fík, jejich kapelník je strýc Vaštík kostelník”. Každý dostal za gratulaci 5 korun a griotku na cestu. Ministranti odešli, ale stejně hráli na ulici eště hodinu.
Stařeček eště za mlada sa sekl sekerou do kolena a potom sa mu bolesti vracely celý život. Když už toho na něj bylo moc, tak ho zastupovali většinou nejstarší ministranti (ze známých většinou dnešní Mons. Arcibiskup olomoucký Jan Graubner). Pamatuju si, když ho stařeček učil oblékat kněží. Tenkrát to bylo složitější. I já jsem za něho zaskočil pohřeb. Tenkrát se chodilo Strážniců pěšky.
Protože měl stařeček dobytek, musel ho nejdřív poklidit, a to aj v nedělu. A také brzo odcházel. Nestihl doma žádnou snídani. Vyřešil to tím, že v neděli chodil na snídani mezi I. a II. mší svatou k místnímu řezníkovi, kerý býval hned naproti. Pohanělé byli hodní lidé a rádi pomáhali. I já jsem byl pozván nekolikrát na jejich nedělní snídani a tak vím, o čem mluvím. Zaklepali jsme na okno a už jsme vcházeli do vytopené, krásně vonící vším možným, kuchyně. Tam si každý mohl vybrat, co chtěl. Nebyli jsme enom my jejich zákazníky. A tak jsme se tu potkávali s různými osobnostmi. Také jsme u Pohanělů se stařečkem dělávali kozí klobásky. Ale o tom až jindy.
Zdraví mu ubývalo, a protože mu rodina pomáhala, vydržel dělat tuto záslužnou práci více než 45 roků. Děkujeme moc.